Pražská VKH hra

V pátek 10. dubna se podvečerních hodinách do Kinského zahrad začínaly trousit skupiny odvážlivců, aby společně prožily jeden z nejmagičtějších večerů, které se vůbec v někdejším centru Svaté říše římské prožít dají. Společně jsme se přesunuli do 15. století a co se nestalo – čirou náhodou jsme potkali českého krále a císaře Svaté říše římské, Zikmunda, kterému se zrovna náramně hodilo, aby mu přesně taková grupa odvážlivců, za jakou nás považoval, pomohla s jednou vladařskou záležitostí. Zikmund nám vysvětlil vážnost situace v katolické církvi, které současně šéfovali tři papežové zároveň a poprosil nás o pomoc při sjednocení katolické církve a ustavení jednoho právoplatného papeže. Avšak jeho interpretace konkrétního požadavku na nás, zdánlivě nic nechápající návštěvníky z budoucnosti byla natolik složitá, že se dokonce pár jedinců muselo nechat vést ostatními spoluhráči, kteří chápali Zikmundovy pohnutky lépe. Mezi ty méně chápavé, se bohužel musím zařadit i já, takže se moje vyprávění omezí na zážitky, nikoliv na pointu úkolu, který nám Zikmund svěřil. Myslím, že to ale na kvalitě vyprávění neuškodí ;)

Zahrady byly od shora dolů poseté stanovišti s úkoly, takže jsme v ucelených skupinkách spěchali od stanoviště ke stanovišti, na kterých jsme se zocelili hned v několika přínosných dovednostech, ze kterých vypíchnu například znalost vtipů o Chucku Norrisovi, nebo ověření objemové kapacity našich ústních dutin při úkolu o co nejvyšší počet piškotů v puse. Nakonec se nám však podařilo většinou z úkolů splnit dostatečně úspěšně na to, aby byl s námi Zikmund spokojen, a aby jsme mohli jít každý do peřin, připravit se na následující, mnohem náročnější den pražské hry!

Vyspaní dorůžova jsme se pak druhý den dopoledne sešli na Betlémském náměstí, kde jsme se rozdělili tentokrát do tří velkých skupin. Každá skupina měla vlastní, na mapě vyznačené území. Cílem hry bylo vypátrat co nejvíce informací na území cizí skupinky tak, aby nás „při činu“ pátrání nepřistihl příslušník cizího družstva a pokud se tak stalo, zbývala jediná možnost pro záchranu – okamžitý útěk na své území! Někdo však volil i důmyslnější způsob útěku – schoval se do nejbližšího obchodu a s izolepou na ruce, potem na čele a adrenalinem v krvi předstíral velký zájem o koupi předraženého šperku ve zlatnictví. Ten, kdo v okolí Karlovy ulice zvolil cestu okamžitého útěku, se musel posléze potýkat s agresí průvodkyně s typicky českou povahou, která pro dětinskou honičku dospělých lidí bohužel neměla pochopení a dala čočku každému, kdo se v jejím okolí objevil s přilepeným barevným papírkem na ruce.

Nic nám ale nezkazilo náladu z úžasné hry a stejně úžasného počasí, takže jsme pak šli za to všechno poděkovat na mši svatou na Vyšehrad. Celou hru jsme pak zakončili táborákem na vyšehradské farní zahradě. Dali jsme si špekáček, zapili to sklenkou vína a už jsme se společně začali těšit na příští ročník pražské hry. Bylo to legen-dární, díky všem organizátorům!

(autorka: Eva Karlíková)