Jak hra probíhala?

Sotva stříbrošedé ticho Velkého pátku zezlátlo a rozkvetlo v jásavé „Aleluja“ Vzkříšení, do pražských ulic se plnou silou opřelo jaro. S vyhrnutými rukávy vygruntovalo oblohu, rozhodilo náruč kvítí a zeleně do nečekaných koutů, udalo opeřenému orchestru tón – a pěkně forte! Těžko nad knihou, přetěžko při práci, když oči místo sinů a cosinů a přesahů díla Franze Kafky a marketingové strategie sledují kosa v zápase a hlava touží zvědět, zda tu žížalu přetrhne vpůli dříve, než dopadne támhleten lehoučký, bělavý okvětní plátek…

Snad i proto se v podvečer pátku 1. dubna schází pod Kyvadlem na Letné početný dav milovníků jara – a dobrodružství! Vždyť s úderem osmé hodiny jsou takřka kouzlem vtaženi do víru historie a vyplivnuti přímo doprostřed stěžovánek českých stavů, ústících až v dechberoucí defenestraci místodržících Slavaty s Martinicem, jakožto i písaře Fabricia. Co počít? Inu, zdá se, že řešení neblahé situace bude muset vzít do vlastních rukou více než sedmdesátka odhodlaných a v jedenácti týmech, již nyní bojovně naladěných a překypujících energií, svést boj o sdostatek prostředků k nápravě. Jak praví přísloví, bez práce nejsou koláče – v tomto případě toláče, které se musí těžce vydělávat pantomimickým představením, přehazováním křovisek, střihacím či přísloví vyměňovacím duelem i pozřením bagety na co nejméně kousnutí. To vše už pod ochranou šeré, hebké noci, co proklouzla nepozorovaně mezi stromy a teď se hemží záblesky čelovek, jež propůjčují svým nositelům vzezření obřích světlušek, jen se zářící hlavou, nikoliv pozadím.

Jakmile pak tmu prořízne jek píšťalky, je čas pustit se s vyzískaným kapitálem čile do obchodů, kalých i nekalých. Právo a pořádek střeží pečlivě vybraní policisté – co ovšem hlídat, když jsou občané tak poctiví? Za 480 housek se nezatýká, za seno nikoho neobviní – a pašovat ilegální zboží (palcát Jana Žižky, malíček Cyrila a Metoděje, zvon z Týnského chrámu) se nikdo neodvažuje. A když kolegovy unavené oči přehlédnou výstražný náramek, zkontrolují se, často po zběsilé honičce, dva policisté navzájem. Alespoň si mohou postěžovat, jak zase nikomu nemohli dát pokutu, o odvedení do vězení nemluvě.

A temnotou se dál řítí i obezřele kradou postavy, kupčí, smlouvají, lichvaří a spekulují – a šikovně se vyhýbají kontrolám, někdy i za pomoci násilí, pochopitelně papírového, ovšem když na vás předsedkyně VKH, za běžných okolností milejší než morčátko, vytáhne pistoli, jen tak se z toho nevzpamatujete. Závěrečné hvízdání trhá tmu i překupnické nitky, osamělci znovu vytvoří dav, pozor, nedívat se do očí, hrozí oslnění! A tak jsou odshora svítícím a odspoda notně zabahněným týmům uděleny potřebné informace, rozdány zapečetěné obálky – a hybaj na kutě, prospat se do věcí příštích. Jak usnadněnou práci by měli případní stalkeři, zatouživší pronásledovat některého z unavených obchodníků! Až domů tiše trousí stopy letenského bahna.

A noc se přelévá nad Prahou, hodiny tikají k úsvitu a smsky cvrlikají pochmurné zprávy, cvakané neúprosnou rukou historie, hovořící o zmatku v zemi, zvolení Fridricha Falckého a rychlé odplatě, černých mračnech nad Bílou horou, kruté porážce a 27 pánech v ohrožení. Ráno však jako by o nočním dějinném kolotoči nemělo tušení. Vstává vyspané do růžova a modra, pevně rozhodnuté nepustit slunce z oblohy a vyrůst v den vpravdě pamětihodný.

V deset hodin už celé rozehřáté vítá shromáždění pod morovým sloupem na Hradčanském náměstí. Tu praskají pečetě dopisů, ústa lapou po vzduchu nad novými pravidly a do pokynů o svačině létají čísi mýdlové bubliny, nesené těšením i tetelením, cože to zase bude. Každičký tým zvolí ze svého středu výtečníka, jenž je vmžiku shledán ohroženým osudem stejným, co proslulých 27. Jim pomoci není, avšak Pucfleku Dočistovi z Bahna, Šemíku Horymírovi z Loukova i Lomikaru Zemanoviči z Kocourkova snad jakástakás naděje zbývá, zdaří-li se jejich týmům získat listinu, náboženskou svobodu zaručující.

K ní ovšem vede trnitá cesta, a tak se brzy dláždění Hradu rozezní ozvěnou spěšných kroků. Běh a chvat a kvap a spěch, dnes jde tu o krky! A byrokratická mašinerie nepustí zdarma ani chlup! Chceš pěkné razítko, milý snaživče? Nuže, lušti tuto pěknou trojitou a zapeklitou šifru a pak hezky svižně šup do schodů! Jsi snad v koncích? Hurá za katem Mydlářem! Rád napoví a jako bonus si tě budou fotit japonští turisté, neb přerušovanou čáru s nůžkami na krku (to aby se jakože příště trefil), to v Japonsku rozhodně nemají!

A sotva s jazykem na vestě doběhneš k písaři na Obecní úřad, ohrne nad tebou nos – a že potřebuje nový brk a bez něj to ne a nepůjde, a tak uháníš dál. Sem a tam, tam a sem, nahoru, dolů, Nerudovou ulicí už by to šlo poslepu, to bys ovšem nepostřehl, zda dům U zeleného raka sousedí s tím U Labutě či kolik stojí Krteček; honem uhni jízdě vozítek, holubí letce i kolonám zahraničních vyhlídkových pěškobusů a vyzkoušej tak na vlastní kůži biblické „prošel jejich středem“, nádech, výdech, jízda po zábradlí, zodpověz záludné otázky o jezuitech, ochutnej citron a čichni k tymiánu, u doktora Jessenia strč ruku do „žaludku“ pitvaného a dumej, jak mohl ten tvor pozřít figurku slona a zapalovač, houpy hou na houpačce a vžum! a svišš! dál, za pochodu polkni lahodnou housku, vraž do značky, týmový smích, na Farním úřadě zužitkuj ministrantské znalosti (Žalm 160? K smíchu!)… a uč se zpaměti jménům těch, kdož hlavu ztratili, a neztrať tu svoji z paniky, že se ti míchají Jan Šultys z Felsdorfu a Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu! A vrstvy oblečení opadávají jako podzimní listí, jen setři pot a upaluj, počítat umíš? Vyvrať hlavu, sčítni chrliče a nezapomeň se mezinárodně omluvit všem, co smeteš! A teď to vezmeme zkratkou, jejda, sem se nesmí? Nevadí, už jsme prošli… a lidé a oči a breptání a hemžení a jas a hlavně dýchat, kde že je ten úřad, co nám ještě schází? Cože, to už je poslední? Jé, to je škoda. To to uteklo.

Ani ses nenadál a bije 15.15., oficiální to konec. Ale hlavně, že listina je vybojována! Hlava páně Pucfleka, Šemíka i Lomikara zůstavena budiž, kde jest. Uff. Podařilo se všem? To se ještě neví. Na zjištění dojde až po napínavém vysypání zapamatovaných jmen sedmadvacítky, přesunu na Vyšehrad, překrásné mši se slovy otce Jana Regnera o nakažlivé naději, a za bujarého veselí, hojně podporovaného dočasnou přítomností žaludkublahé sekané v množství větším než velkém i olbřímího psiska s vráskami, tělem zabijáka a povahou tuleňátka.

Teprve až hvězdná noc poprvé něžně zhoupne v náručí celý Vyšehrad, dočká se farní zahrada velkého vyhlášení. Kat, celý již natěšený, si přivalí špalek. Týmy tají dech. Zachránili? Přežili? Či snad – zvítězili? Napětí by se dalo krájet. Srdce buší. A již zní jména a život si zachovavší jsou odměňováni rakvičkou alespoň sladkou. Katův špalek dnes zůstane suchý. Páni byli zachráněni! Všichni! Kdo ale při spásné misi nakupil nejvíce majetku? Až do komerční přestávky plné díků činí ta otázka z nervů struny k prasknutí napjaté – však jen o vteřiny později zazní vítěznou hudbou, oslavným hymnem – z hrdel lidu práce, šalin a tramvají. Ano, vítězem pražské VKH hry se stává tým jménem Summerjobáci z Brna a Prahy, jimž společně prožité pracovní nasazení očividně dodalo dostatek sehranosti a sil zvítězit.

Jásot nebere konce, dort za první místo rychle mizí a oslavné tóny kytary, flétny i veselých hlasů ještě dlouho rozechvívají zahradu až do nejposlednějšího pošlapaného stébla. Než mrkne poslední hvězda z oje Velkého vozu, než poslední slzička loučení svlaží vyprahlé nástupiště metra, než se sklidí, co potřeba jest a než spánek zavře oči všem těm, jejichž zásluhou dnes budou sny mnohých plné více než jen 27 jmen a podhradního pobíhání – je vpravdě důstojné a spravedlivé vzdát díky. Tiše. Bez hoblů a proslovů. Smeknutím klobouku. Skromným slůvkem. Děkujeme. Snad co překrásné bylo a je, zůstane i pod nánosem všedního dne a všedního města. Nám. A napříště možná i vám budoucím.

V Praze, A. D. 1621 2016

Helena Marie Kateřina Žabská z Bahna a Bezdružic