Následující reportáže byly vytvořeny pro otištění v jednom určitém čísle Pražského plátku, to ale bohužel vůbec nevyšlo. Zveřejňujeme je alespoň zde, i když se zpožděním.

ADVENTNÍ VÍKENDOVKA VKH 2017

Na sklonku minulého církevního roku se skupina asi třiceti odvážných členů (i nečlenů) VKH vydala do nechvalně proslulých jihočeských Vodňan. Kuřecím jatkám se naštěstí vyhnula a jinak jsou Vodňany malebné jihočeské městečko. Ubytování bylo zajištěno na místní faře, za což patří velké díky otci Josefovi, který se s námi o ni podělil. Vodňanská fara má v tuto roční dobu tu vlastnost, že je vám v ní buď zima, nebo vedro, v závislosti na tom, jak daleko od kamen zrovna sedíte. Sobotní den se nesl v poutním duchu. Aby pouť nebyla příliš krátká, nejdříve jsme absolvovali kolečko kolem Vodňan s prohlídkou vodohospodářských staveb. Další destinací byla obec Chelčice, rodiště a působiště Petra Chelčického, kterého si možná pamatujete z hodin dějepisu či literatury. Ve staré sýpce je zde vybudováno interaktivní muzeum, k jehož hlavním atrakcím patří například možnost vyzkoušet si psaní brkem a také nepravděpodobné rodinné vztahy místních voříšků, kteří se po muzeu proháněli. Paní Klára, která nás muzeem prováděla je také ředitelkou domova sv. Linharta, což je centrum pro zdravotně postižené, kde jsme se i my cítili jako doma. Pokud byste třeba chtěli tuto bohulibou organizaci podpořit, navštivte jejich stránky na http://www.linhart-chelcice.cz. Jo a taky tam vaří výborný čaj. Jako každá správná pouť i tato byla zakončena mší svatou, a to v poutním kostele Jména Panny Marie na Lomci. Večer vypukly bujaré oslavy oslavy „církevního Silvestru“. Nechyběl ani půlnoční přípitek na nový liturgický cyklus (B). Večer dále zahrnoval následující: jídlo, pití, zpěv, zábavnou pyrotechniku, nosní flétnu, čtení myšlenek a tisíc slonů. No tak dobře, těch slonů tolik nebylo, to jen zkouším, zda to někdo dočetl až do konce. Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kdo se o tuto akci jakýmkoliv způsobem zasloužili obzvláště pak sv. Mikuláši.

PŘEDVÁNOČNÍ ÚTES

Tohto ročný posledný Útes sa niesol v špeciálnej, výnimočnej atmosfére. Zvyčajné aktivity ako hry, diskusie a pod. vystriedala modlitba. Mali sme príležitosť v tomto čase, kedy sa všetci niekam ponáhľame, učíme sa na zápočty a robíme iné veci, ktoré nám nedajú spomaliť, stráviť chvíľku v tichosti s Bohom. V pokoji, bez náhlivosti. Vo svetle sviečok, pri úryvkoch z Biblie sme svoje srdcia pripravovali na plné prežitie Vianočných sviatkov. Potom sa naše spoločenstvo premenilo na kreatívnu dielňu- všetci sme skladali, lepili, strihali, vešali výzdobu na Vianočný večierok VKH. Také parádne reťaze z krepáku svet nevidel ! Nechýbala ani sladká bodka v podobe vianočných cukroviniek. Tak takto sme zakončili rok s Útesom a tešíme sa čo nové nám prinesie v ďalšom roku!

V pátek 10. dubna se podvečerních hodinách do Kinského zahrad začínaly trousit skupiny odvážlivců, aby společně prožily jeden z nejmagičtějších večerů, které se vůbec v někdejším centru Svaté říše římské prožít dají. Společně jsme se přesunuli do 15. století a co se nestalo – čirou náhodou jsme potkali českého krále a císaře Svaté říše římské, Zikmunda, kterému se zrovna náramně hodilo, aby mu přesně taková grupa odvážlivců, za jakou nás považoval, pomohla s jednou vladařskou záležitostí. Zikmund nám vysvětlil vážnost situace v katolické církvi, které současně šéfovali tři papežové zároveň a poprosil nás o pomoc při sjednocení katolické církve a ustavení jednoho právoplatného papeže. Avšak jeho interpretace konkrétního požadavku na nás, zdánlivě nic nechápající návštěvníky z budoucnosti byla natolik složitá, že se dokonce pár jedinců muselo nechat vést ostatními spoluhráči, kteří chápali Zikmundovy pohnutky lépe. Mezi ty méně chápavé, se bohužel musím zařadit i já, takže se moje vyprávění omezí na zážitky, nikoliv na pointu úkolu, který nám Zikmund svěřil. Myslím, že to ale na kvalitě vyprávění neuškodí ;)

Zahrady byly od shora dolů poseté stanovišti s úkoly, takže jsme v ucelených skupinkách spěchali od stanoviště ke stanovišti, na kterých jsme se zocelili hned v několika přínosných dovednostech, ze kterých vypíchnu například znalost vtipů o Chucku Norrisovi, nebo ověření objemové kapacity našich ústních dutin při úkolu o co nejvyšší počet piškotů v puse. Nakonec se nám však podařilo většinou z úkolů splnit dostatečně úspěšně na to, aby byl s námi Zikmund spokojen, a aby jsme mohli jít každý do peřin, připravit se na následující, mnohem náročnější den pražské hry!

Vyspaní dorůžova jsme se pak druhý den dopoledne sešli na Betlémském náměstí, kde jsme se rozdělili tentokrát do tří velkých skupin. Každá skupina měla vlastní, na mapě vyznačené území. Cílem hry bylo vypátrat co nejvíce informací na území cizí skupinky tak, aby nás „při činu“ pátrání nepřistihl příslušník cizího družstva a pokud se tak stalo, zbývala jediná možnost pro záchranu – okamžitý útěk na své území! Někdo však volil i důmyslnější způsob útěku – schoval se do nejbližšího obchodu a s izolepou na ruce, potem na čele a adrenalinem v krvi předstíral velký zájem o koupi předraženého šperku ve zlatnictví. Ten, kdo v okolí Karlovy ulice zvolil cestu okamžitého útěku, se musel posléze potýkat s agresí průvodkyně s typicky českou povahou, která pro dětinskou honičku dospělých lidí bohužel neměla pochopení a dala čočku každému, kdo se v jejím okolí objevil s přilepeným barevným papírkem na ruce.

Nic nám ale nezkazilo náladu z úžasné hry a stejně úžasného počasí, takže jsme pak šli za to všechno poděkovat na mši svatou na Vyšehrad. Celou hru jsme pak zakončili táborákem na vyšehradské farní zahradě. Dali jsme si špekáček, zapili to sklenkou vína a už jsme se společně začali těšit na příští ročník pražské hry. Bylo to legen-dární, díky všem organizátorům!

(autorka: Eva Karlíková

Na zelený čtvrtek dne 2. dubna 2015 Vysokoškolské katolické hnutí pořádalo podle tradic židovských svátků velikonoční večeři. Tento svátek se nazývá hebrejsky Pesach. Večeře proběhla v kapucínské jídelně na Hradčanech. Všichni přítomní přispěli vlastní prací k přípravě stolu, jídla a pití nebo k úklidu. Podle předem rozdělených úkolů organizace večera proběhla velmi vzájemně a pěkně, proto stůl byl společně a rychle prostřen pro více než 40 večeřících. Všichni si prostřednictvím četby příběhu Pesachu připomněli vyjití z otroctví, že Bůh vysvobodil židovský národ z egyptského otroctví, a také cestu ke svobodě, která je zároveň oslavou probouzení půdy a země, oslavou jara. Účastníci konali příkazy a zvyky podle židovských tradic a

modlili se společně podle pokynů předsedajícího (shodou okolností zrovna zastupujícího předsedy VKH). Proběhly přípitky, lámal se chléb, namáčely se hořké byliny do slané vody. Došlo i na umývání nohou. Základním pokrmem byl nekvašený chléb (macesy). Podle Tóry Izraelci opustili Egypt tak rychle, že jim nestačilo vykvasit těsto připravené k pečení chleba. Upekli proto chléb z těsta nevykvašeného. Večer byl velmi příjemný a každý teď zná díky četbě textů a hře rolí příběh velikonočního židovského svátku Pesach. Moc děkujeme každému, kdo se zapojil a přispěl svým dílem k průběhu večeře konané na zelený čtvrtek.

(autorka: Jana Mašková)

Pokud čekáte spíše výstižnou reportáž z přednášky, následující vám umožní efektivně ponořit se do věcných vod tématu a pochopit o co vlastně šlo. A pokud se vám nechce číst dále než sem, tak bych to shrnul, že šlo vlastně o jakousi syntézu tezí a antitezí názorů na 4%. Ti z vás, kteří trochu tápou, co to znamená, tak se mohou na dalším PoVyKu zeptat třeba nějakého učitele matematiky.

Následující řádky jsou psány ve stínu faktu, že stejné dokonalosti jako článek za hypertextem dosáhnout nemohou, a tak se schovávají za rádoby vtipné pojetí, které snad čtenář dokáže číst s nadhledem.

Zmáčkl jsem spoušť a místnost na moment podlehla oslepujícímu záblesku. Podíval jsem se, a to, že se mi podařilo vůbec něco vyfotit, ve mě vyvolalo pocit hrdosti. Objevilo se několik dalších záblesků fotografa z druhé strany, aby se pokusily na moment odpoutat pozornost od přednášky. Ovšem neúspěšně, jelikož Mgr. Marek Macák si dokázal udržet veškerou pozornost více jak 30 lidí. A to jen za pomoci svých slov na téma homosexualita, projektoru a svým stoickým odhodláním nesníst všechny sušenky, které před ním ležely na stole, a které jsem mu já tiše záviděl. Z jeho strany zřejmě názorná ukázka, která měla dokázat, že mladý muž ve svých 30 letech opravdu může žít bez ženy a výsledku jejích pečících dovedností. O čemž jsem ale jako někdo, kdo už jako malý záviděl José Armandovi jeho Esmeraldu, dosti pochyboval.

“Co se 4%?” byla jedna z prvních řečnických otázek člena baptistického sboru, který by svou upravenou vizáží zahanbil procenta minimálně první dvě. Aby následně navázal slovy: “Homosexuálně cítící lidé by neměli být zrazováni od společenství v Kristu nebo pouze tolerováni.” Protože jak se zároveň ptá, “Kdo z nás chce být (pouze) tolerován?” Na což všichni mládenci se starším bratrem začali souhlasně pokyvovat hlavami.

Během dalších chvil došlo i na téma přátelství a jeho přínos například i pro manželství, kde na sebe dva koukají navzájem, vyjma Aničky s Jirkou, kteří koukají stejným směrem jako správní parťáci, zatímco já stále smutně koukal na vytoužené sušenky. Přednáška pokračovala stále relativně rychlým tempem, protože zajímavých informací a názorů bylo spousty a času na čtvrtý nebo pátý pohled málo. První tři pohledy se tvářili, že 2 a půl hodiny je až až, ale příště si asi budu muset vzít brýle. Někdy v ten moment má paměť začala kapitulovat před nekončícím přívalem dat, které jsem si jako reportér amatér neměl kam poznamenávat. Což mě, jak si chytrý (nebo i Chytrá) a pozorný čtenář všimne, odsoudilo k ne zcela objektivní reportáži.

Bohužel nakonec došel čaj, což někteří tušili už předem a šli hasit žízeň pod lípu, a tak se muselo končit. Rozdaly se za odměnu k potlesku i oříšky, které díky vysokému obsahu vitamínu B, pomáhají dobré paměti, což studenti, a to i doktorandští, přivítají, a šli jsme se pomalu rozloučit.

Na závěr jen dodám, pokud vás Mgr. Macák nepřesvědčil, že toto téma není černobílé jako dalmatin, ale je komplikovanější než se na první pohled babiček odříkávajících růženec může zdát, tak během studování materiálů k magistrově loňské přednášce, nezapomeňte “Kdo je bez viny, nechť první hodí kamenem.”

(autor: Zdeněk Matura)

Tři měsíce uběhly jako voda a my se mohli opět u sv. Ignáce sejít, abychom společně s dalšími studenty slavili mši svatou. Velmi příjemnou atmosféru zde mimo jiné vykouzlil i skvělý hudební doprovod. Měla jsem možnost setkat se tu s Bohem, s lidmi, které jsem po celé prázdniny neviděla, a nakonec i s kamarády z naší farnosti.

Abychom zde mohli vytvářet společenství a nebyli si úplně neznámí, byl po mši připraven program, který pomohl prolomit ledy. Měli jsme se rozdělit do několika skupinek („cechů“) podle zaměření našeho studia. Já se přidala k přírodovědně-medicínskému cechu. Zjištění, že nejste jediný z vaší školy, kdo na studentské mše chodí, povzbudí. Jakmile už se nikdo k našemu cechu nepřidával, vyrazili jsme společně do studentského klubu v Jaboku … avšak cesta nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Po chvilce jsme se zastavili, vytvořili velký kruh a hráli hru, během níž jsme měnili své pozice vždy, když pro nás řečený výrok platil. Sice jsme maličko blokovali chodník a lidé se za námi s různými výrazy otáčeli, ale to nás nezastavilo a bavili jsme se dál. Doteď, když tudy procházím, si na tento večer vzpomenu a musím se usmívat.

Bylo na čase posunout se dál, ale ejhle, po několika metrech jsme dostali další úkol – a tak jsme zbytek cesty ve formaci pevně smotaného hada cupitali až ke dveřím klubu, kde už nás čekali ostatní cechy, dobré jídlo, pití a volná zábava.

Díky vám všem za hezký večer

(autorka: Zuzka Klobasová)